www.krestan.org

Poslední dobou se mi v hlavě melou dvě myšlenky, dva biblické verše, které popisují chování lásky jakožto subjektu.

Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1 Kor 13, 7)

V této kapitole je mnoho atributů lásky. Já se ale zaměřím jen na jeden. Ať se děje cokoli… láska věří. Blíží se čas Valentýna, jakože svátku zamilovaných a tak jsem se rozhodl to hodit na papír.

Psychologové a jiní co se zabývají vztahy rozlišují zamilovanost a lásku. Zamilovanost je ta nemoc co ti velmi rychle změní vědomí, když se vyplaví všechny ty hormony, takže člověk nevidí, neslyší a neuvažuje normálně. Toto je dneska považováno za lásku, stejně jako sex. Použiji pro dnešek tento výraz v pojetí jak dnes chápán i když skutečná láska je dle mého jinde.

Láska všemu věří. Když se zamiluješ, není nic co by mohlo ohrozit hvězdnou a úžasnou budoucnost. Nevidíš, neslyšíš a nedáš si poradit. Tak to je. Po čase, když začneš střízlivět… se začínají ukazovat ty méně úžasné věci…

Vsuvka: Občas si říkám jak moc věcí by bylo jednodušších, kdybychom byli jako robůtci… bez emocí a bez ostatní chemie, která ti změní vědomí jen co potkáš holku s kratší sukní apod. To je ono: Ať se děje cokoliv, láska věří… To je problém.

Ale aby to nevypadalo příliš pesimisticky, je tu i druhý pohled na totéž. Láska všemu věří. A víme, že Bůh je Láska… a Láska všemu věří. Je známá věc, že Bůh se na tebe nedívá očima „co je to za pako?!?“, ale dívá na tebe skrz to co jednou budeš. „Wow! To je úžasný vedoucí, kazatel, chválič“ …nebo co cokoli jiného. On Ti věří a stvořil Tě s vlohami a touhami, které Ti on sám dal! On chce to nejlepší… Kdyby Láska nevěřila všemu, mnoho lidí by na zemi už nebylo, pokud tedy vůbec někdo…

___

Druhý veršík, který se mi běhá v hlavě je z písně písní. Je v ní uveden 3x ve stejném znění. Nevypadá to tedy, že se tato myšlenka vyskytla náhodou, jakožto básníkův výstřelek…

 Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při gazelách a při polních laních: nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama. (Píseň písní 2:7)

Ono není nic krásnějšího si o tom přečíst… ale pak to taky dělat, že? Dle mého autor píše o tom, že daleko nejlepší cesta do partnerského vztahu ze vzájemného přátelství. Nemá smysl vymýšlet nějaké ohromné, oslnění způsobící akce, které dotyčnou úplně položí… Oni ji totiž položí. A často vyděsí, takže z toho nakonec nezbude nic. I zde dle mého vyhrává jednoduchost nad složitostí.

A jak je to s Bohem a námi? Když jsem přemýšlel nad tímto celým a nad předchozí dvojrozměrnou paralelou (láska všemu věří – my to tak máme; i Bůh se tak chová), napadlo mě, že i zde to platí.

Osobně evangelizuji přes vztahy. Teprve když lidé vidí, že ti na nich záleží i když nesdílí tvé názory, pak spíš přijmou Krista (tvoje slova). Neznamená to ale že se tím mění povaha evangelia (tedy hřích, spravedlnost a soud podle Jana 16, 8). Nicméně zejména dnes a zejména v ČR platí, že lidé potřebují nejdřív vidět tvůj zájem o ně a pak teprv budou poslouchat tvá slova.

Proč tomu tak je? V Plzni u náměstí je jedna ulice, kde v pravé poledne není možné projít bez toho abyste nedostali několik nabídek na nejvíc peckový tarif nebo parfém. Každý pro tebe chce neskonalé dobré… ale hlavně když na tom sám bude moct vydělat… Lidé (a já v první řadě) jsou velmi ostražití na tvé motivy. O co ti vlastně jde? Když jdeš kázat Krista, máš lidi rád anebo jsi jen další prodavač tarifů? Není vůbec lehké dnes kázat Krista…

Přeji Vám všem krásného Valetnýna

Filed under: Aktuality | Komentáře nejsou povoleny

Toto pojednání je dalším veselým pseudoetymologickým pojednám. Zkrátka jste-li příznivci mého stylu humoru, potom je toto pojednání právě pro vás. Je to úvaha o úloze zboží v předvánočním chaosu. Znovu a česky: pokud vás proto prudí vánoční shon, abyste všem koupili dárek, potom je tento článek právě pro vás.

K věci

Miluji etymologii. Je to věda o původu slov a jejich vývoji. Co z čeho vzešlo… Miluji i hraní si se slovy, které toto bádání může připomínat. Tak například, jak vzniklo slovo zmatek? Ono když se to narodí, tak je všechno dobré. Ale když to začne běhat? To je zmatek. Zmatek je tedy z matek.

„To je pohoda, že?“ řekl jsem si zrovna ve chvíli, když jsem dojídal výborný oběd. Pohoda nastává po hodech. Ale co když jste v presu? Nestíháš? Dej si esPresso. Jak vzniká odbornost jsem objasnil jinde… Jak je to se zbožím?

Přišel jsem na to náhodou. Před časem jsem při svých vysokoškolských studiích absolvoval předmět Podnikové finance a daňový systém. Při přípravě na zkoušku jsem se dozvěděl, že podnik disponuje aktivy, pasivy ale také zbožními prostředky (tj. co je vyrobeno, umístěno na skladě a připraveno na odbyt). Všímáte si té podivnosti? Divné, že?

Tudy cesta nevede.

zBoží?

zBožní prostředky? Vzal jsem slovník a hledal původ a základ slova zBoží. Celkem mne překvapil výsledek. První dojem nezklamal. Zboží pochází od slovního základu Bůh. Zboží je nám dáno z milosti a ruky samotného Boha. Ze stejného slovního základu (ze slova Bůh) pochází také výrazy bohatý nebo ubohý. Je toho ještě krapet víc, ale to ostatní už jsem zapomněl a slovník nemám u sebe…

Možná je až překvapivé, že z hlediska jazykových prostředků tržní ekonomika dneška stojí v jazyce Českém na křesťanském základě! Za dlouhý čas zapadl původní význam, nebo se změnila pochvala na hanlivé nařčení. Výraz ubohý mohl být docela dobře označením někoho, kdo má svou naději u Boha. Dnes je to označení čehosi podprůměrného…

Tato úvaha nabízí otázku, co ještě všechno další jsme zapomněli. Kapela Traband to vyjadřuje poměrně přesně ve své písni Koleda:

Ježíšek zase nepřišel, jen zlatý prasata a bílí sloni.
Asi se někde zapomněl jako předloni, jako loni.

Otázkou je, když jsme u těch jazykových hříček, jestli se zapomněl Ježíšek, nebo jestli jsme ho zapomněli my zahrnout do oslav Vánoc. Autor písně tento akt zapomenutí dál nerozvádí, a tak je na nás, k čemu se přikloníme. Nicméně, stejně jako se pozapomnělo, že zBoží je z milosti Boží, tak mnoho lidí dnes zapomíná na skutečný smysl Vánoc. Vánoce slavíme jako narozeniny Ježíše Krista. Věřím, že pokud si uvědomíme skutečný smysl Vánoc, v mnohém nás to oprostí od stresu z nutnosti obdarování všech. Ono to o tom totiž není.

Vánoce jsou v první řadě o narození Ježíše Krista, Božího syna a Boha zároveň, který přišel na zem v lidském těle, aby nás usmířil s Bohem Otcem. To je smysl Vánoc. Není to o zboží. Zboží samotné nám připomíná požehnání, které nám Bůh dává.

Přeji Vám všem, co navštěvujete mé stránky, hezké a skutečně klidné prožití vánočních svátků.

Filed under: Aktuality | Komentáře nejsou povoleny

Filed under: Aktuality | Komentáře nejsou povoleny

Je vskutku zvláštní číst knížku vlastní mámy, kdy už na venkovní obálce je možné se dočíst, že je to vzácná žena, protože jsem se na ní takto nedíval, vzhledem k tomu jak blízce se známe. Ne nadarmo se říká, že doma není nikdo prorokem…

Maminčiny fejetony, které mi byly mnohokráte nabídnuty ke čtení ale až doposud jsem je odmítal z časových důvodů (čtu velmi pomalu), ale nyní jsme se pro ně rozhodl a tím spojil příjemné s užitečným. Kniha V sukních Komenského je souborem fejetonů ze života obyčejného křesťana (smrtelníka) a je velmi zábavné, pro mě, jakožto pro syna autorky, číst o tom co jsem zažil z velké části jako aktér, z pohledu třetí osoby. Zejména proto, že jsme s maminkou řadu let mnoho nenamluvili protože maminka leccos považuje za samozřejmost, věc jasnou a komunikování nehodnou. V další stati rozeberu několik fejetonů, které mě nejvíce zaujaly.

Kdo se může těšit domů?

Je to vskutku zvláštní. Autorka se zabývá až nebezpečně podobnými tématy jako já. Čím to? Fejeton Kdo sem může těšit domů popisuje situaci kdy jediný kdo se těšil domů ze školního týdenního soustředění z celé třídy, byla má sestra. Zvláštní se autorce zdá to, že dcera byla doma ráda i když autorce samotné jsme přišli často protivní úplně všichni. Dále se jeví být úžasný celý příběh naší rodiny. Je nesporným důkazem Boží lásky k lidem, jeho plánování a časování věcí a situací.

Bohem plánované rodičovství

Hned další fejeton je na podobné téma. Rozbírá zvláštnosti dneška co se rodiny týče. Začíná příběhem matky pátého, právě narozeného dítěte a přes tento prolog rozvijí úvahu o tom, že dnes je pro někoho i jedno dítě moc. Dál navazuje autorka osobní zkušeností, když zjistila, že je těhotná a čeká třetí dítě (mně). Hlavní myšlenka článku je v tom, že nevíme mnoho o budoucnosti a není naším právem se na ni hněvat, když nejde vždy podle našich představ. Porovnává pohled nadšených starších sourozenců z malého bratříčka s materiálními obavami dospělého člověka. Fejeton končí shrnutím radostí, které přineslo třetí dítě.

Kolik programů umíš, tolikrát jsi člověkem

s podtitulem aneb můj první počítač

Tento článek líčí lítý (ale vítězný) boj starší dámy s výpočetní technikou. Na začátku všeho stálo přátelství autorky s misionářkou z Německa. A protože stále platí, že Němci jsou na tom po materiální stránce stále poněkud lépe, rozhodla se tato paní darovat mámě své vyřazené služební PC. Ta ho statečně odmítala hlavně ze strachu, že s ním nebude umět. Po delších peripetiích se počítač vydal Evropou ke své nové majitelce, která (nic jiného už nebylo možné) jej osedlala, překonala svůj strach a naučila se vše co potřebuje. Závěrem poznamenává, že jediné co ji mrzí je to, že počítač nenechala přivést dřív.

O pejscích a křesťanech

Tento fejeton popisuje princip objevený při procházce se psem. Pes autorky je vychován a poslouchá na slovo. I přes to musí být ve městě na vodítku, protože je to rozený bojovník, který blbě vidí a tak útočí na všechno, co se mu nezdá. Při jedné z procházek se k výpravě připojil i cizí pes – bez vodítka a vychování. Ve fejetonu se líčí to, že pes autorky se chráněn tím, že je vychovaný a má pána. Kdežto ten druhý spadl do vody, protože neposlouchal, málem skončil pod autem, když druhý pes byl bezpečně u paniččiny nohy. Touto úvodní příhodou je uveden princip, že ani lidé, kteří věří v Boha nejsou bez chyb. Dokonce to ani není možné a Bůh to po lidech nechce. Jde tu o něco jiného: stane se, že jdeme špatným směrem, ale pokud posloucháme Boha, včas nás zavolá zpět. Článek je uzavřen tím, že se blíží Velikonoce. Neměli bychom zapomínat na Ježíše Krista, protože zemřel za hříchy každého z nás, miluje nás a čeká až k němu přijdeme. Pokud tak učiníme, budeme mu patřit a dá nám život věčný.

Slovo závěrem

Čím to shrnout? Čtení knihy je velmi poutavé. Je plné nečekaných zvratů, které předem neodhadnu ani já a to jsem byl u většiny popisovaných událostí osobně. Kniha je zábavná i dojemná – v mnoha momentech přivádí k slzám. Je z prostředí Apoštolské církve a v jedno článečku figuruje i námi milovaná Biblická škola v Kolíně. Kniha přináší další hlubší pochopení mé mámy i naší rodiny. Pochopení pohledu rodiče na dítě, pro ty, co ještě rodiči nejsou je také věc neméně zajímavá. To vše se hodí! Každý je tím z čeho vzešel a znát sám sebe je dobrý základ pro život.

Bibliografie titulu

Název: Komenský v sukních

Autor: Marie Faldynová

ISBN: 978-80-7112-157-2

Nakladatelství: Křesťanský Život © 2011,

Pod Červenkami 504, Albrechtice 735 43

Filed under: Aktuality | Komentáře nejsou povoleny

Dneska jsem stál v Kolíně na rybníkem Peklo a díval se, jak ryby skáčou ve vodě. Ptal jsem se, co to má znamenat? Bůh mi řekl, že rybář je vlastně největší muž víry. Ryby nejsou vidět, ale každý ví, že tam jsou. Prostě to funguje. Ty víc zoufalé skáčou nad hladinu (nejspíš kvůli vzduchu).

Bůh nás povolal abychom byli rybáři lidí a kolem nás je dost velký rybník. Nevěřím tomu, že v ČR je „tvrdá půda“. Spíš se kloním k názoru, že je málo rybářů, co mají odvahu (víru) nahodit… I kolem nás je mnoho zoufalství. Ať už dluhy a osobní bankroty, tak i hledání duchovního naplnění. Vidím dnes a denně cedule o tom jak meditovat apod. Všechny možné bláboly a návody ke štěstí.

Někdy se ptám: kde jsme my s našimi pravdami? 20let máme svobodu kázat…

Ale protože nemám rád když někdo říká co by se mělo ale neříká jak, mám tu pro vás jednu dobrou stránku o osobní evangelizaci.

Jako nejpřínosnější hodnotím pojednání o účinné osobní evangelizaci.

Převzato z http://otik.krestan.org/

Filed under: Aktuality | Komentáře nejsou povoleny

Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého.

Mno… my už nechodíme fyzicky do chrámu nebo na místa kde je zvláštní Boží přítomnost. Bůh je všude a líbí se mu ti, kteří ho uctívají v Duchu a v Pravdě (Jan 4, 23). Takže se dá říct, že do Boží přítomnosti jdeme cíleně vždycky, když se rozhodneme modlit. Kazatel nám dává pár rad, doporučení nebo pokynů, chcete-li, jak se chovat v těchto chvílích.

Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova. Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy.

Neplkej před Bohem. Když s ním mluvíš, dobře si to rozmysli. Ono pomyšlení, že mě adoptoval za syna Vládce vesmíru už samo o sobě je dost velké a zavazující. Bůh může naplnit každou mou modlitbu, když bude chtít. To vyžaduje být moudrý, když o něco žádáš…

Po mnohé lopotě přichází sny: „Co všechno krásného by se dalo pro Krista udělat. Nespočet projektů a vizí…“ A pak se přistihnu, že říkám: „Bože, chtěl bych… Chtěl bych ve svém životě změnit to a ještě tohle k tomu… Chtěl bych ve svém městě, škole nebo sboru vidět…“ Nemyslím si, že je vždycky špatné něco takového říkat, ale když to říkáme, měli bychom to také žít…***

Bůh je nebi a ty na zemi. V nebi je to dokonalé. Všechno jde snadno… Ale ty jsi na zemi, omezený tělem a realitou života, časem a silami… Proto ať jsou nemnohá tvá slova. Kazatel nabádá abychom poslouchali, když jdeme to Božího domu. Bůh má řešení do naší omezené reality. Ale to vyžaduje abychom poslouchali, nikoliv projektovali. Stačí jen přijít a naslouchat… ale to je právě to nejlepší co můžeme udělat.

Ty, když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání, neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. Co slíbíš, to splň! Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a neplníš. Nedovol svým ústům, aby svedla ke hříchu tvé tělo, neříkej před Božím poslem: „To byl omyl.“

***Nevím jak to máš ty, ale někdy se mé výkřiky „chtěl bych vidět… žít tak a tak“ moc neliší od novoročních předsevzetí typu „chci zhubnout a omezit kávu“… Moc se neprojevují v našem reálném životě a proto je trochu na pováženou říkat je Vládci vesmíru, když je ne vždy nemyslíme vážně. Neslibuj, pokud to nemáš rozmyšlené a neříkej chtěl bych, když se ti nechce… Právě takové Kazatel nazývá hlupáky. Je lepší neslíbit, než nesplnit…

Proč se má Bůh rozlítit pro to, cos řekl, a zničit dílo tvých rukou? Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. Ty se však boj Boha!

Myslím, že lepším sloganem to uzavřít nejde. Ty se však Boha boj! Měj ho v úctě a když s ním mluvíš, trochu přemýšlej co říkáš… Nechtěl aby ses od teď bál modlit, protože jsme nedostali Ducha otroctví abychom znovu propadli strachu, ale Ducha ve kterém říkáme Abba, Otče (Římanům 8,15). Není se čeho bát, ale měli bychom být před naším Otcem moudří v tom co žádáme – Bůh přece může splnit každou naší modlitbu…

Závěrem slogan co se mi líbí: Nechci dělat dobré věci, ale chci dělat to co po mě Bůh chce…

Další úvahy na Otíkově webu

Filed under: Aktuality | No Comments »

Zjevení Janovo 3:1 – 6

Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.

Cesta víry každého je někdy divoká. V jednom období jsem se nejvíc strachoval z toho, jestli žiju dost dobře. Ano! Měl jsem co dohánět (a mám pořád) a občas mě to i dost fackovalo. Jedna z mých povahových vlastností je, že nic nepřeháním – ani v dobrém, ani ve zlém. Tou dobou jsem to nepřeháněl ani s Bohem.

Největší hrůzou pro mě bylo, že by přišel Ježíš pro svou církev – tak jak to všichni křesťané očekávají (nebo by dle mého měly). Věděl jsem, že můj život moc neodpovídá tomu, jak by měl život křesťana vypadat a to dostávalo do hlubších a hlubších stavů bezmoci.

Došel jsem do bodu, kdy jsem si musel položit otázku – co mám dělat, když se nedokážu sám změnit?!? Já už prostě lepší nebudu. Odpověď jsem znal. To může se může stát jen z moci Boží. Jen jsem nevěděl jak to celé uchopit.

Za nějaký čas jsem jel na konferenci, kde se celá moje situace vyhrotila a já jsem kapituloval. Pak jsem požádal o modlitby jednoho kazatele a ten mi řekl moudro, které hodně změnilo můj život. Tak jak jsem napsal – nikdy nic moc nepřeháním. Když ale nebudeš přehánět vztah s Bohem a chodit na hranici, s postojem – tohle ještě můžu a vesele si hřešit, nikdy neuvidíš požehnání ve svém životě. Naopak, když budeš usilovat o tom, jak být Bohu nejblíž, útoky a problémy budeš mít úplně stejné jako když jsi na té pomyslné hranici – ale budeš moct cítit Boží blízkost. Protože Bůh to s námi nikdy nevzdá, pokud to my nevzdáme s ním.

Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

S touto odpovědí jsem odjel a až za nějaký čas mi došlo, že ten všelék na změnu je milost v Kristu. To, že nebudeš lepší ze své snahy – to je realita našeho života. Bylo ale třeba hodně napravit. Milost v Kristu sama nic nezmůže. Hodně radikálních rozhodnutí. Čas, který jsem trávil hraním her na PC jsem dal modlitbě. Na čas jsem úplně přestal pít alkohol, dokud nezjistím míru, která je správná. Přestal zabíjet čas televizí a seriály.

Ale pak jsem se dostal na ty problémy, co jsem nikdy nemohl vyřešit. Zjistil jsem, že mě tak účinně zaměstnávají, že nezabývám ničím jiným. Skutkařím. A víme, že jsme živí z víry a ne ze skutků! No co teda s tím?

Potřebuješ se přestat zabývat sám sebou – jak moc dobře žiješ a nežiješ a začít se dívat kolem sebe. Hledat a čekat na skutky víry, které ti Bůh připravil. Nikdy je neuvidíš, pokud se nepřestaneš dívat do sebe. Ono totiž to úporné snažení žít co nejlépe je určitý druh sebestřednosti, kterým Tě zlý chce zaměstnat abys neviděl(a) situace do kterých Tě Bůh posílá.

Tak si myslím, že jenom Ti kdo žijí s milosti, můžou naplnit Boží poslání. A ti budou nosit bílé roucho.

Další Otíkovy úvahy na http://otik.krestan.org/

Filed under: Články | Komentáře nejsou povoleny